Exkurze do Lidic

     Je úterý 27. října, den před státním svátkem, a já vyrážím na exkurzi s třídami 8.B a 9.A k památníku Lidice.
     Už od včera přemýšlím o tom, jaké to asi bude, až tam přijedu, co tam na mě čeká a co se tam dozvím nového.
     Po příjezdu do Lidic na mě padla pohřební nálada. První, čeho jsem se zúčastnil, byla multimediální kronika Lidic a hned poté emocionálně náročné vyprávění Marie Doležalové. Ta zažila útok na Lidice, když jí bylo 10 let, a až po svém návratu z převýchovy v německé rodině se dozvěděla, co se stalo.
     Po oklepání se z návalu smutných vzpomínek nás čekala procházka po údolí, kde dřív původní Lidice stávaly.
     Jak jsem tak kráčel údolím Lidic, jako bych snad kolem sebe viděl ty bývalé domy stát, jako bych snad slyšel střelbu a muže padající k zemi. Takovou sílu má tohle místo.
     Nejvíc mě na tom všem zaráží, že si nacisté dali tu práci, a větu „Lidice ať zmizí z mapy světa!“ splnili doslova. Změnili terén i koryto potoka, domy vypálily a srovnali se zemí a vzali jim tak existenci.
     Osudy obyvatel bývalých Lidic často končily smrtí. Děti byly otráveny plynem, muži postříleni a ženy odvezeny do pracovních táborů a až poté byly zabity.
     Uplynulo už několik dní a stále na to myslím. Závěrem je nutno dodat, že to nebyla žádná legrace a že je příběh Lidic odlišný od jiných vesnic, které byly také vypáleny. Vypálení Lidic bylo způsobeno pouhou domněnkou plynoucí z jednoho milostného dopisu v nesprávných rukách a došlo tak k zavraždění mnoha nevinných lidí.
     Vidět Lidice je úplně jiné, než si o nich jen povídat. Obdobných exkurzí jako Lidice bychom měli pořádat víc, jen ne tak smutných.

Jan Boček, 9.A

Poslední dotek
(Reportáž)

„Protože lidické svítilny zhasly, rozsvítil se plamen, který nikdy nezhasne. Všude a zejména ve Spojených státech severoamerických roste vlna tvrdého a neúprosného odhodlání.“

Wendell Wilkie

12. 7. 1942

     Rok předtím, než jsme jeli do Lidic, nám paní učitelka dějepisu vyprávěla o zvláštním klidu, který tu panuje. Ptáci prý v těch místech nezpívají tak jako jinde. Pořádně mi její slova dochází, až když se tam se svojí třídou vypravím. Dvě řady nových domů lemují podzimní stromy a jejich listy barví chodníky do žlutooranžových a rudých odstínů. I přes všechnu tu krásu zdánlivě obyčejného podzimního dne nezapomínám, kde jsem, a stále nechápu, jak tady může někdo bydlet.
     Myslím na to i při vstupu do galerie, která vévodí ulici. Při procházení budovou mi padne zrak na překrásné obrazy a díla, která sem byla přivezena z rukou dětí ze všech koutů světa. Některé kresby na mě působí temným dojmem, jiné zase vesele a radostně.

     Následuje promítání, ve kterém se střídají fotografie, videozáznamy s přeživšími, jejich vzpomínkami na Lidice tak, jak je znali dříve, i na 10. červen roku 1942, den, který se nesmazatelně zapsal do historie i do jejich paměti.

     „Potom mi ještě řekl: Nezapomeň na boha. A to bylo naposled, co jsem ho viděla,“ vzpomíná žena na videu na poslední slova svého otce. V této chvíli se mi už nedaří udržet kamennou tvář.

     Potom přichází paní Marie Doležalová-Šupíková, působící velmi přátelským dojmem, aby nám vyprávěla svůj příběh. Ani si nedokážu představit, jaké to pro ni musí být. Přijít sem a prožívat tu tragédii znovu a znovu. Osud jednoho ze sedmnácti lidických dětí, které přežily.

     Mariin příběh o tom, jak si ji Němci vybrali na převýchovu, její návrat zpátky do Čech a setkání s maminkou, to všechno na mě velmi zapůsobilo. „Teď žiju v Lidicích a jsem tu šťastná,“ usmívá se. A já už chápu, proč tady chce zůstat. Prožila tady krásných 10 let se svými rodiči, sourozenci a přáteli. Je to její domov.
     Opouštím spolu s ostatními galerii a vydávám se na cestu obcí, která měla navždy zůstat v zapomnění. Jiný terén i tok potoka. Dlouhá louka lemovaná pásmem lesů. Nad ní se tyčí obrovský památník věnovaný obětem. Na místě, kde stál první dům, ve kterém bydlela paní Marie Šupíková se svou rodinou, hledím na malý kamenný pomník. Právě tady si Němci zřídili centrálu. Nad hromadným hrobem lidických mužů se tyčí dřevěný kříž s trnovou korunou jako symbol mučednictví a nevinnosti lidí, kteří zde byli povražděni. Ze země tu ční pouze základy Horákova statku. U nedalekých pozůstatků stěny, kde byli muži zastřeleni, jsou vysázené růže. Míjím také základy školy, kdy byly ženám odebrány děti. Můžu se na sochu plačící ženy dívat hodiny a stejně se nikdy nedokážu vcítit do toho, co prožívala.
     Ticho, které tu panuje, mě fascinuje a zároveň děsí. Stejně jako prázdný hřbitov, který Němci srovnali se zemí, nebo oči 81 lidických dětí, které mě po celou mou cestu provází smutným pohledem.

Zuzana Linhartová, 9.A