TRAVEL DIARY
postřehy a zážitky dvou kamarádek z cesty do Anglie

 

 

70 CENTŮ ZA ZÁCHOD V NĚMECKU? NO CHÁPETE TO?
Jednoho krásného, ale ne moc teplého dne, se sešla naše parta cestovatelů Na Točně. Po nekonečném loučení s rodiči jsme konečně nastoupili do autobusu a odjeli do Anglie. Následovala dlouhá cesta a v noci skoro nikdo nespal. Povídali jsme si a jedli řízky od našich maminek. Jeli jsme skrz Německo, kde jsme měli asi dvě zastávky a později, když jsme projeli
i Belgii a Francii, tak jsme poznali, že jsou Němci strašně předražení. No 70 centů za záchod? No chápete to? Když jsme dorazili k Lamanšskému průlivu, všude nás kontrolovali, což bylo dost otravné. Po kontrole jsme se přesunuli na trajekt. Všichni byli velice rádi, když jsme zjistili, že můžeme jet o jeden trajekt dříve. Když pan řidič zaparkoval autobus, nadšeně jsme vylezli s pocitem, že se konečně můžeme projít a protáhnout svoje těla. Na palubě byla restaurace, Starbucks
a suvenýry a nám, jakožto holkám, se nejvíce líbila parfumérka. Po hodině a půl jsme přijížděli k přístavu a už z dálky jsme viděli nádherné bílé útesy, a to znamenalo jedno: Konečně se blížíme k břehům Velké Británie.
 

KDE KOUPIT BERTÍKOVY FAZOLKY TÍSÍCKRÁT JINAK?
Jako první město jsme navštívili Dover, kde jsme se šli podívat na hrad. Byly tam roztomilé ovečky. Po procházce po hradu jsme nastoupili zpět do autobusu, který nás odvezl do města Canterbury. Tam jsme se šli podívat na katedrálu, ale přiznejme si, že všichni se už těšili na shopping. Rychle jsme to proběhli a vydali se do obchodů. My s holkama jsme šly do Primarku a do Hardys shopu, kde se dají koupit Harry Potter - Bertíkovy fazolky tisíckrát. (No, kdo by si nedal třeba příchuť smradlavé ponožky ? :D) V Primarku jsme si vybraly krásné kusy oblečení.

 

 

TÝPEK V BMW!
K večeru jsme všichni lehce vystresovaní dorazili na místo, kde jsme se měli setkat s našimi rodinami. Skoro všichni měli už své rodiny, jen na pár výjimek, které čekaly v autobusu, což jsme byly i my. Najednou přijel týpek v BMW. WAU! Všichni najednou začali křičet: „ Ten si jede pro nás!“ ale to štěstí jsme měli právě my. (Po setkání jsme zjistili, že na nás zapomněl. To vysvětlovalo, proč přijel tak pozdě. :D) Dostaly jsme nejlepší rodinu. Byla s nimi strašná sranda, byli komunikativní, dobře vařili a kdo by odmítl vlastní koupelnu?
 

DIVOKÉ FOCENÍ V CENTRU LONDÝNA
Druhý den jsme se unavení vyhrabali z postele a dorazili na místo srazu v Croydonu, což je jižní část Londýna. Když všichni naskákali do autobusu, odjeli jsme směr centrum Londýna. Po cestě jsme si vyslechli „ záživné povídání naší milé průvodkyně“, která zná tak 50 totálně nepotřebných jmen králů a jejich rodin. V Londýně se nám nejvíce líbilo Londýnské oko, které nás vyvezlo 135 metrů vysoko. Všichni fotili jak diví. Poté následovalo skvělé 4D kino. Foukal na nás vítr a všude lítaly bublinky. Pak jsme prošli Westminster Bridge, který na fotkách vypadal o dost větší. A ten Big Ben byl úžasný. Nejvtipnější zážitek však bylo to, když jsme procházeli parkem a naše paní učitelka nám vyprávěla, jak tu měla rande
a krmila holuby. :D Potom jsme si prohlédli Piccadilly Circus, prošli okolo Buckinghamského paláce, kde se zrovna střídala stráž, projeli jsme se v dvoupatrovém autobusu, kde si lidé museli myslet, že jsme se zbláznili, když jsme si střídali místa, aby si každý sedl nahoru do doubledeckeru. Poté jsme navštívili přírodovědné muzeum, ale všichni jsme byli už unavení
a vyčerpaní, a tak nás zajímal jen bufet a jídlo. Okolo šesté jsme se vraceli k našim skvělým rodinám. Pak jsme si pokecali
(i anglicky), najedli se a padli do postele.
 

 

 

 

VLASY PROFOUKANÉ VĚTREM NA TOWER BRIDGE
Třetí den jsme se probudily a totálně jsme nestíhaly. Běhaly jsme po pokoji a házely věci do kufrů. Když jsme měly konečně sbaleno a byly jsme nasnídané, nastoupily jsme do auta a přijely na zastávku. Nikomu z nás se nechtělo domů. Měli jsme všichni skvělé rodiny a hlavně plno vzpomínek. Rozloučili jsme se, zamávali a odjeli na naši poslední výpravu do centra Londýna. Po pár minutách strávených v autobuse jsme dorazili na místo. Prošli jsme pár ulic podél Temže a dorazili na Tower Bridge. Byl o dost větší, než jsme čekali. Foukal tam strašný vítr. Paní učitelka Nachtigalová měla krásný rozcuch, takže to stálo za to. (Máme foto jako důkaz.) Po dlouhém čekání jsme vyšli asi 104 schodů (byla to makačka, že Václave?) a prošli jsme se po průhledné zemi. Potom co jsme si vše prohlédli, jsme měli rozchod.

 

„SMĚR DEŠTNÍK“ - HLAVNĚ SE NEZTRATIT !
Když jsme se zase všichni potkali, vyrazili jsme směr deštník.(Průvodkyně ho vždy držela nad hlavou a myslela si, že ho vidíme..) Projeli jsme se po řece Temži. Nejlepší bylo, když jsme mávali ostatním lodím. Pak jsem dorazili do Greenwich. Potom se pár lidí šlo podívat do muzea námořnictva anebo tam byli tací (jako my), kterým se tam nechtělo, a tak to rychle prošli a poté šli piknikovat před muzeum. Náš výlet jsme ukončili výšlapem na nultý poledník. Udělali jsme pár selfie a odjeli domů. Cestou zpátky jsme jeli Eurotunelem. A skoro všem bylo špatně. (ještě že byly ty kinedrily). Byli jsme rádi, když jsme viděli ceduli „Jindřichův Hradec“, ale zároveň nám bylo smutno, že to tak rychle uteklo. Určitě se do Londýna ještě někdy podíváme.

 

Kiki a Zuzka